...........................In nomine patris et fili et spiritus sancti. Amen........................

Další důvod, proč nemám ráda přírodu

30. srpna 2008 v 19:43 | Pepcha |  Nebezpečí hrozí všem
Aneb Jak jsem si sama na sebe upletla bič v podobě hub
Ráno se Baruška probudila, aby zjistila, že její hlava je přikrytá peřinou, ale ani ta není schopná ji ochránit před zvukem vrtání, jež se ozývalo zpoza jejího pootevřeného okna. Pomalu jsem se tedy vybabušila z peřiny a zalepenýma očima jsem zamžourala na budík na nočním stolku. Bylo deset pryč. Skvělý; nejen že jsem se probudila tak pozdě, že možnost dnes normálně fungovat se jevila naprosto minimální, ale navíc mě ještě k tomu vysoce deprimoval onen iritující zvuk způsobený dělníky venku. Zvolna jsem se tedy vypotácela z postele a zamířila do obýváku, abych tam našla mamku sedící u okna mračící se na dotyčné dělníky.
"Mami, pojedem na houby?" vyžblebtla jsem první, co mě napadlo aniž bych si blíže promyslela, co říkám či jak na to budou rodiče reagovat. Samozřejmě, že rodiče souhlasili.

O tři čtvrtě hodiny později už tedy měli zrušený oběd s babičkou, maminka perfektní bouli na hlavě způsobenou její neopatrností a stáli připravení na chodbě. Já ještě zašla do pokoje pro svůj pletený koš, který obvykle leží ladem pod mým nočním stolkem. Jakmile jsem k rodičům dorazila, všimla jsem si maminčina pobaveného pohledu, jímž si měřila obsah košíku.
"Tamaki taky," vysvětlila jsem přítomnost svého roztomilého plyšového medvídka s japonským jménem podle jedné anime postavy (mimochodem koupeného v Londýně). A tak jsme tedy vyrazili s košem, plyšovým medvídkem Tamakim a několika kudličkami. Po cestě jsem si ještě stačila koupit barvu na vlasy a maminka lžičkou celou dobu zatlačovala bouli - prý by to vypadalo neesteticky. Snažila jsem se jí vysvětlit, že je to jen babská pověra a nejsem si jistá, jestli je to vážně zdravé vypravováním, o tom, jak námořníci léčili kurděje pomocí červů. Maminka vyslovila názor, že jim ty bílkoviny v nich mohly pomoct. Nevěřícně jsem se na ni podívala.
"Víš, Marcelko, kurděje jsou způsobený nedostatkem céčka," opravil ji opatrně tatínek. V podobném duchu probíhala cesta dál, až jsme dojeli do jakési vesničky, kde tatínek začal vykřikovat cosi o lesním praseti, kteréžto poznámky jsem pochopila až na cestě zpátky. Zastavili jsme o kus dál a vpluli jsme do lesa. Po chvíli se začal košík plnit, v důsledku čehož jsem Tamakiho přemístila do baťohu, aby se neušpinil. Popravdě jsem byla trochu mimo a i když jsem našla pár hub, stejně jsem několikrát zakopla a prodírala se tak hustým lesíkem že jsem musela jít pozpátku, aby se něco nestalo mým očím. Prostě jsem jako obvykle byla zasněná.
Asi po hodině a půl a po objevech úžasných "klejmišť" jsme se vydali na druhý břeh lesa, kde ovšem nic nerostlo a tak jsme se hned zase vraceli.
Baruška byla opět zasněná, opět - možná spíš stále - myšlenkami úplně jinde (jmenovitě u jedné nejmenované osoby) a tak neslyšela tatínkovo varování, aby nechodila tudy, kudy právě šla. Zvesela jsem přeskočila potůček, očekávajíc měkkou travičku a zabořila jsem se do bažiny. Teprve tehdy jsem si všimla, že okolo je to opravdu zvláštně rovné a trochu se to leskne. Zatímco jsem se pokoušela dostat z bažiny pryč, zabořila jsem se až do půli lýtek a ztratila jednu botu, pro kterou jsem se musela následně vracet.
Krizové situace řeším zvláštně - nepanikařím, ani neječím, jen polohlasně velice vulgárně nadávám - zvlášť když se mi někdo poťouchle směje. Ječet jsem začala až když jsem se dostala ven a zjistila stav svých ponožek, které jsem nakonec v lese také nechala.
Pro klid a spokojenost rodiny jsem dělala, jakože mě vůbec nezebou nohy a statečně se táhla dál, zatímco se moje maminka hádala s tátou, že jí vyklejmoval všechny hříbky, když mi pomáhala vyřešit botky. Achjo.
Na cestě zpátky mi objasnili ono prase tím, že se zastavili u jakéhosi domu se zahradou, kde sídlilo ono divoké zvíře, jehož rypák si tatínek nadšeně pohladil přes plot. Já nadšeně couvala před pachem útočícím na mé čichové buňky.
Po tom, co jsme se asi o půl třetí vrátili domů, jsem strávila odpoledne až do šesti hodin mytím, tříděním a krájením hub, jelikož rodiče museli... spoustu věcí.... Třeba uvařit. Po těch tří a půl hodinách mě neuvěřitelně bolela záda a brněla hlava v důsledku dlouhodobého poslouchání klasiky a to především Mahlerovy druhé symfonie, která se mi zdá na poslech poněkud náročná (něco jako klasické techno, nebo.... Když je hard rock, může být i hard klasika?).
Skvělý.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama