...........................In nomine patris et fili et spiritus sancti. Amen........................

Já a stres před Vánoci? Nikdy!!!

22. prosince 2007 v 0:50 | Pepcha |  Nebezpečí hrozí všem
Abych se takhle večer nenudila, rozhodla jsem se popsat vám mé poslední dva dny, které jsem strávila především přípravami a první oslavou Vánoc.
Řekla bych, že den se dá počítat už od půlnoci a ta již dávno minula, když jsem si konečně přestala číst knížku jménem Příběh královny Ester a onu pasáž z Bible. Bohužel jsem následně nebyla schopna usnout ať už jsem se snažila sebevíc a spánek se ke mně dostavil až ve tři ráno, kdy už jsem myslela, že nepřijde vůbec. Musím poznamenat, že ranní vstávání bylo opravdu trpké a mé oči se mnou dosti nevybíravým způsobem odmítaly spolupracovat a zavíraly se v naprosto nevhodných chvílích, mezi které jsem počítala tramvaj, ve které by usnout nebylo něco právě nejpříjemnějšího.

Hned první hodina mě tedy moc nepovzbudila - to víte pro takového technického antitalenta jako já je dvouhodinovka informatiky hned po ránu něco neúnosného. Naštěstí jsme měli za úkol pouze vyrobit přáníčka v programu, který nás zrovna napadne. Ráda bych podotkla, že MOJE přáníčko dělané v PowerPointu bylo rozhodně nejhezčí (už jen kvůli tomu, že jako obrázek jsem použila momentální pozadí), ale jako jediná ze třídy jsem nedodržela limit 150-ti kB a Dušíček-Svetříček mi oznámil, že je mu to velice líto, ale že v PowerPointu to už - jako v jediném z programů - zmenšit nepůjde a tak se soutěže o jedničku účastnit nemohu. Hlavně, že on ani neví, s jakým -i se píše vidět. Jediné přáníčko, které mě vážně hodně pobavilo bylo Trinuščino á la Matrix s pro někoho záhadným a sebestředným oznámením, že nám přeje veselé Vánoce, i když nejsme na úrovni a většina z nás je ochotna o sobě vzájemně házet hranolky, což v mém případě vůbec není pravda.
Další hodinu jsme měli to potěšení pozorovat krásný obličejíček naší milované paní profesorky na češtinu: Martičky Gratzové, díky čemuž jsem se trochu probrala. S milým úsměvem na tváři jsem se přitáhla k lavici za mnou, kde seděla Sarrah a za vytrvalého pohupování v lehce pokroucené pozici jsem obecné dění ve třídě se Sarrah téměř potichu komentovala a chovala se jako totální dilinka, což jsem si už nemohla dovolit při hodině následující - matematické. Fujky. Hodina latiny mě výjimečně bavila, jelikož jsme aktivně zpívali koledy - tedy já se spíš jenom snažila.
Poslední hodinu před obědem bych nazvala nejhorší z celého dne - ostatně kdo by se divil, když jsme psali test z Ohmova zákona (pro ty iteligentnější to spadá do fyziky). Šíleně se smějící jsem po dopsání testu vyrazila a oběd do kantýny, avšak Žiletka mě tuze zklamal svou nepřítomností - na co se má člověk celou hodinu dívat?!
Ovšem náladu mi spravila hodina angličtiny, kterou jsme z valné části strávili vyřváváním anglických koled, které jsme si neodpustily (ano, zbyly samé dívčiny) ani a zastávce.. ani v tramvaji, ve které jsem už následně jela jen se Sarrah, protože jsme obě ještě musely nakoupit nějaké dárky pro přátele. To víte: co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek, kdy se už dárky měly na besídce rozdat.
Já každopádně spolu s leskem na rty pro naši thajku Ohm koupila i dvě krabičky barvy na vlasy, což mi ovšem bylo později také dost a houby, protože má milá maminka mi odmítla vlasy přebarvit. A to jsem byla hodná holčička - došla jsem si k babičce pro svůj fén, zabalila zbylé dárky a připravila ozdoby na třídní stromeček 36 centimetrů velký. Po maminčině několikátém odmítnutí jsem se smířila s umytím hlavy a tím, že jsem si a hlavice vytvořila asi 14 malý copánků poblíž pěšinky, ostatní vlasy natočila a vypůjčila si od mámy fialovou sukni a bílou krajkovou košili.
Pátek:
Budík mi zazvonil o půl šesté a já vstala o čtvrt hodiny později. Následující hodinu jsem strávila svým zkrášlováním, ačkoliv vůbec netuším, proč vám to tu říkám. To důležité bylo, že mi všichni tvrdili, že účes sice je originální, ale ty spletence copánků vypadají na mně poněkud zvláštně, což jsem jim neměla ani moc za zlé, ač si taková Trin určitě také zasloužila hodnotící komentář díky své opelichané vánoční čepici a korzetu naštěstí bezpečně (skoro) schovanému pod mikinou. No.. když se to vezme kolem a kolem, Bellie dík svým zlatým koulím a Sarrah díky červenému papírovému řetězu na stromek taky stály za zmínku.
První hodinu ve škole jsme strávili pozorováním Krále Leara od Shakespeara interpretovaného 3.B (tuším) v angličtině, na čemž jsem si našla určité klady i zápory:
1) 5.C se vyskytovala mezi obecenstvem a Žiletka se s elegancí sobě vlastní usadil do první řady před nás, což mu ovšem za 2) příliš dlouho nevydrželo a o se ještě před začátkem přesunul kamsi dozadu. Ta pro mě asi nejhorší informace 3) byla, že jeho (nepříliš hezká, jak všichni tvrdili, nejspíš by mě utěšili a já nebyla EMO-dilinka) slečna hrála jednu z hlavních postav, takže na něj jsem se dívat NEMOHLA, ale za to mi bylo poskytnuto to potěšení sledovat onu mladou dámu v akci. Děkuji, nechci již více, zvláště potom, kdy to nezachránil ani bílý župan z růžovo - černými kočičkami patřící titulní postavě.
Po tomto nepříliš milém setkání v aule jsme se - jakožto třída - navrátili do naší krásné učebny, abychom si vyposlechli švitoření (mnou nejoblíbenější) profesorky na dějepis, se kterou se mi povedlo pohádat na téma, jestli byla Afrodíté Árovou ženou i nikoli. Pravdu jsem měla samozřejmě já, protože Afrodíté se vdala za Héfaista, jestli vás to zajímá. A když ne, tak máte smůlu.
Poslední dvě hodiny se (opět) zpívaly koledy a rozbalovaly dárky, mezi kterými náš strom nebyl ani vidět. Ten, kdo mě z mého dárku radost asi největší, byl Matěj, který se přímo zamiloval do Barbie, kterou ode mě dostal a doufám, že ostatním se líbil alespoň můj úžasný zabalovací papír s princeznami, kterým jsem je všechny oblažila a jejich růžovoučké dárečky.
VŠAPV (Všeobecná Školní Akce Před Vánoci) aneb Zpívání na schodech pro nás letos nebylo příliš příznivé už z důvodů, že na nás vybyla místa jen úplně dole. OVŠEM ve všem špatném je i část dobrého: představte si, že Žilí prošel na 5 cm okolo mě. Asi umřu. (Ironie, miláčkové.)
Já, Bellie, Kittie, Sarražie, Sarranetie, Trinnie, Dádie a Ohm jsme aktivně poobědvaly v kantýně a krom Trin, Sarranet a Dády se všechny vydaly na Anděl za vytrvalého zpěvu Red-nosed Rudolph, díky kterému nás i našla Ohm, kterou jsme a chvíli ztratily. V této sestavě jsme pobíhaly po Andělu a v 14:10 se odpotácely na "P.S. Miluji Tě", kde se od nás odtrhla Kittie, což udělala dle mého názoru jedině dobře - ten film se mi vůbec nelíbil (když nepočítáme pár hlášek) a narozdíl od Sarrah a Bel jsem slzy v očích vážně neměla a ob scénu jsem doprovázela realistickými poznámkami, takže se bojím, že mi Bel neodpustí do konce svého života.
Každopádně jsme se po kině rozloučily, rozešly se každá jiným směrem a já zbytek večera strávila u prvních šesti dílů Chirurgů. (Miluju Burka!!! ... vás možná taky...)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 kittie kittie | Web | 23. prosince 2007 v 10:11 | Reagovat

ještě bys měla milovat mě, všichni víme, proč...chirurgové?

2 Belinda Zito Belinda Zito | Web | 23. prosince 2007 v 18:35 | Reagovat

ty hnusný hlášky ti doopravdy nemíním odpustit...tsss

3 Pepcha Pepcha | 25. prosince 2007 v 13:30 | Reagovat

Fajn, Kájo, máš pravdu, ty Chirurgy jsem už dokoukala - pomohli mi přežít Vánoce.

Jaké hlášky? +nevinně si pohvizduje+

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama