...........................In nomine patris et fili et spiritus sancti. Amen........................

Excest: Jeden svět nestačí 2/2

28. prosince 2007 v 15:23 | Pepcha |  Excest
druhá půlka

Ptolemaios
Jemný chlapec seděl v pokoji na perském koberci v tureckém sedu a poslouchal Bartimaeovo nepřesvědčivé kňourání.
"Ale pro tebe by to, když uvážíme tvou křehkou tělesnou konstituci, mohlo znamenat to poslední, co bys kdy udělal."
"A k čemu by nám byl život, kdybychom jej neriskovali? Já hodlám riskovat a chci, aby mezi námi už nic neleželo, žádné překážky. Chci abych se mohl považovat za tvého přítele a nikoli za tvého pána," vysvětloval klidně aniž by otevřel oči. Před tak dlouhou cestou si potřeboval odpočinout.
"A co Sarranet? Má tě ráda a určitě nechce, aby ses položil za oběť na oltář mých marností," hrál Bartimaeus na jedinou zbývající strunu, u které věděl, že by mohla působit. K jeho rozčarování se však Ptolemaios jen teskně usmál a prohlásil:
"Sarranet? Ta je jediný člověk, o kterém vím, že pochopí všechno to, co hodlám učinit. A koneckonců to není oltář tvých marností, ale oltář vědy."
"Skvěle," ožil Bartimaeus. "Já jsem hrozně rád, že vážně půjdeš. Určitě všechno vyjde."
Ptolemaios konečně otevřel oči a zoufale pomalu vstal.
"Všechno je připraveno. Dopis pro Net jsem nechal na stole. Teď tě propustím, Bartimaee, tak prosím, čekej na mě na druhé straně." Jak řekl, tak učinil, zkontroloval, zda má amulet, odříkal ještě nějaká zaklínadla a dvěma prsty pomalu porušil čáru pentagramu, ve kterém seděl. Jeho duše opustila svůj příbytek a bezvládné tělo se sesulo do polštářů. Čekej na mě na Onom světě, Bartimaee. To je nejvíc, co pro tebe mohu udělat.
Sarranet
Kuchařka jí řekla, že pán je v pracovně, kam se tedy rozradostněně rozběhla na rtech s výkřikem: "Ptolemaie, Ptolemaie, dnes jsem zjistil něco fascinujícího! Věděl jsi, že..." Slova se jí zadrhla na rtech, když si všimla, že Ptolemaios nesedí ani za stolem ani v křesle pod oknem a nečte si jako obvykle, ale leží ve středu pokoje v porušeném pergamenu, jako by spal.
"Ne...ne... to ne!" šeptala roztřeseným hlasem. "On to vážně udělal..."
"Titine, uklidni se," položila jí ruku na rameno Batšeba která přišla chvilku po ní. "To, že se vydal za Bartimaeem ještě neznamená, že zemřel. Pobudí se za pár minut, bude jen hodně zesláblý." Titine si musela sednout.
"Zesláblý. Tak zesláblý, že nebude moct chodit, protože je slaboučký i normálně. A kdoví jestli po nějaké době vážně nezemře," nedala se utěšit Sarranet. Pak si všimla na stole, u kterého seděla, pergamenu, který byl nadepsán jejím jménem. "Vidíš to? Napsal mi i dopis. Ale na to teď nehleďme," ztvrdl jí najednou hlas. "Batšebo, běž co nejrychleji do mého domu a přines mi odtud mou lékárničku první pomoci. Hned!" vykřikla Sarranet téměř hystericky, aby pobídla ifrítku stále se nemějící k činu. Když ta odběhla, přiblížila se co nejvíce k pentagramu a sedla si těsně vedle jeho okraje i s dekou, kterou hodlala přes Ptolemaia přehodit, jakmile se vzbudí. Úzkostné ticho najednou protnul hlasitý a hladový nádech či spíš zalapání po dechu. Ptolemaios se probouzel. Titine ho okamžitě popadla za ruku, zkontrolovala mu puls, přehodila přes něj deku, ač v Egyptě bylo stále teplo a mnula mu ruce. Po chvilce zamžoural, zamrkal a nakonec docela otevřel oči, okolo kterých se za těch pár minut na Onom světě stihly utvořit jemné vrásky. Rozevřel rty, jako by chtěl cosi říct, ale ona mu na ně opatrně položila prst.
"Nemluv, vyčerpá tě to. Já vím, že to bylo v zájmu vědy a přátelství, jinak bys mi to nikdy neudělal," usmívala se na něj chápavě a věnovala mu malý polibek na čelo. Se svými léky, které přinesla Batšeba a které si ona vzala s sebou ze své doby, se jí povedlo to nejhorší zažehnat a ještě ten den povolala Bartimaea, aby mu vytkla, že to Ptolemaiovi, který právě naštěstí nebyl v ohrožení života, nerozmluvil a aby mohl být tady se svým přítelem. Ptolemaios ač nemohl chodit, zdál se celkem v pořádku a po několikahodinovém spánku už i částečně mluvil a po čtyřech dnech si mohli pořádně popovídat.
"Sarranet, promiň mi to, ale já to udělat prostě musel udělat. Nezlob se," nestačil už doříct, protože mu ústa zacpal ten nejpříjemnější roubík.
"Vezmi si mě," vydechl.
"Co prosím?!" rozesmála se uvolněně Sarranet. Měla dobré tušení, že jí Ptolemaios prostě nezemře.
"Promiň, byl to hloupý nápad. Já už budu zticha. Dělej jako bych nic neřekl," sklopit oči Ptolemaios.
"Ne, ne, ne, tak jsem to nemyslela, já byla jen překvapená. Chci říct... ano!" vykřikla šťastně.
"Vážně? Určitě? Jsi si jistá? A mám pro tebe jeden důležitý důvod, proč si mě vzít: ještě je tu pořád šance, že umřu a ty všechno zdědíš."
"Ty jeden... Jsi skoro horší než moje matka! Takhle se o smrti nežertuje!"
"Mimochodem, kdo je tvá matka? Já vlastně o tvé rodině nic nevím," zamračil se s tímto poznáním.
"Myslím, že to by bylo hodně na dlouho a pro tebe to bude jen o důvod navíc, proč si mě nevzít," zasmála se Titine nervózně. "A určitě by se ti jen přitížilo. Myslím, že ti to vypovím až ti bude trochu lépe."
"Mě ničím nemůžeš překvapit, nezapomeň, že já osobně přísluším do rodiny plné incestů, smilstva, intrik a především úkladných vražd. Ta tvoje už být horší nemůže."
"No, jak myslíš," nadechla se Sarranet k dalšímu vyprávění, které jí zabralo zbytek odpoledne. Ptolemaios celou dobu poslouchal až na výjimku, kdy ho donutila na hodinu usnout a neustále se vyptával na jednotlivé příhody jejích povedených příbuzných a hrozně se zajímal o ono cestování v čase. A chtěl, aby mu slíbila, že jakmile se trochu uzdraví, vezme ho s sebou.
"Nám prostě jeden svět nestačí."
Galadriel
Pod jejíma nohama šustilo listí, procházela se po svém lese, naslouchala prastarému lesu, který jí do jejích zašpičatělých uší šeptal dávné příběhy, stejně dávné jako les, stejně dávné, jako ona sama. Ale i starý les nežije jen minulostí a tak věděla ze šumění stromů o své dceři dřív, než ji spatřila, jak jí jde naproti stejně prostovlasá a bosá jako Galadriel.
"Sarranet, copak potřebuješ od své matky?" Její dcera se tvářila vážně.
"Můj manžel onemocněl, maminko, od té doby, co se vrátil z Onoho světa je to s ním stále horší. Asi bych pro něj potřebovala nějaký tvůj odvar."
Zatímco Titine mluvila, došly až ke studánce, ve které se třpytily lahvičky z broušeného skla.
"Chápu, dcerunko. Vím, že je nemocný a odkázal ti všechno své jmění, ale tedy v tomto případě mu pomůžeme," sehnula se Galadriel ke studánce a jednu lahvičku z ní vytáhla. "Řekla bych, že odvar z listů morfeovníku a rulíku zlomocného bude nejlepší..."
"Co?!" vykřikla Titine. "Já nechci jed! Já ho chci uzdravit! Já ho přeci miluji!"
"Dceruško, to si myslíme my všechny zezačátku, ale mít jednoho muže se vážně nevyplatí," vysvětlovala jí Galadriel jako nedovtipnému dítěti, že když bude sahat na horké věci, spálí se.
"Kolikrát ti budu říkat, že on není jako ostatní!"
"Dobře, tak s vezmi tenhle flakónek. Mělo by mu to pomoct," rezignovala ta starší a moudřejší.
Však ty se jednou pro ten rulík ještě ráda vrátíš...
By: Josephine Muriel Black
For: Sarranet Titin Took de Valinor
P.S.: Ano, já vím, že je to zoufale dlouhé a příšerně nudné. A taky sentimentální a romantické. A analogické rovněž tak. Ano, já VÍM.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama