...........................In nomine patris et fili et spiritus sancti. Amen........................

Excest: Jeden svět nestačí 1/2

28. prosince 2007 v 15:19 | Pepcha |  Excest
Fajn. Tohle bylo pro změnu pro Ninu k Vánocům. Problém jsou ty poznámky pod čarou. No nic... čtěte.
Sarranet
Drobná mladá dáma se natáhla po pergamenu téměř větším než byla ona sama. Ležel však na příliš vysoké polici a tak dívka jen bezvýsledně poskakovala a s ní i její tmavohnědé lokýnky. Možná by vydržela s touto zábavou až do večera nebýt toho, že se kolem ní protáhl dlouhý chobot a pergamen jí podal. Dívka z radosti nad získaným pergamenem si chvíli ani neuvědomila, že je v proslulé knihovně a její ifrítka na sebe vzala podobu pomenší slonice. Začala rozmotávat pergamen, když tu se zasekla v půlce pohybu a otočila se k přerostlému savci.

"Batšebo! Pro Hathor, nemohla bys na sebe vzít nějakou přiměřenější podobu?! Jsme přeci v knihovně," zašeptala dívka poslední slovo dost vyčítavě. Ačkoliv nebrala Batšebu a jiné duchy z onoho světa za své otroky, stejně si někdy nemohla pomoct a byla k nim příkrá.. obzvlášť když si dělali legraci z písma, papyrů či knihovny. Sloní chobot se uraženě odtáhl a Batšebina esence se přeskupila do podoby sympatické a i přes svůj věk stále krásné ženy.
"Můžeš být ráda, Sarranet, že nejsem takový nesnesitelný Bartimaeus, jinak by sis vyslechla plný výčet všech mých úžasných činů a jen tak mimochodem jich už vážně bylo hodně, rozhodně víc než toho přiblblého džina, však jsem taky starší, slavnější a mocnější než on..."
Její paní si mezitím zastrčila pergamen do podpaží, druhou ruku si založila v bok, trochu zaklonila hlavu a s povytaženým obočím sledovala Batšebin nepřetržitý proud slov.
"Ano, ano, ano, já vím, co všechno jsi vykonala. Taky proto jsem si tě povolala, když nepočítám osobní pohnutky..."
"Co míníš osobními pohnutkami, myslí tím snad svou nenávist, kvůli níž mi tak často dopřáváš zemský povrch, který mi ničí esenci?" Sarranet se na Batšebinu uštěpačnost zatvářila trochu smutně a pokárala ji:
"Nebuď tak cynická. Víš, že osobními pohnutkami bylo mé přátelství k tobě. Prostě jsem tě chtěla zase vidět. A taky tě studovat," dodala jen tak mimochodem.
"Já vím, že jsem úžasný studijní materiál. Tak vrstevnatou osobnost jinde nenajdeš," přisvědčila samolibě Bašeba a přimhouřila oči jako kočka.
Sarranet si tiše povzdechla a přesunula se směrem k levičce pod oknem, ze kterého si mohla (jako už po sté) zálibně prohlédnout maják na ostrově Faros i budoucí Caesarovu třídu přiléhající k moři, které s ní rozhodně nemělo společnou svou průzračnost. Caesarova třída byla proslulá už v oněch dobách tím, že ji vždy lemovala téměř alej pouličních děv i hošánků. Povzdechla si, i v tomhle dokonalém městě s dokonalou knihovnou existoval prostor pro takovou neestetičnost.
"Sarranet, máme spis, tak snad můžeme jít, ne?" vytrhl ji ze snění Batšebin hlas.
"Ano, samozřejmě," odvětila roztržitě Sarranet, která si právě vzpomněla na svou vyvdanou famílii momentálně spočívající v jiné době.
Bartimaeus
S Ptolemaiem jsme už zase vcházeli do knihovny[1]. V průběhu cesty z Ptolemaiova sídla ho zastavovali prosebníci, aby jim tu uzdravil dítě[2], tu polepšil šéfika, díky čemuž nám tak krátká trasa zabrala notnou chvíli a Ptolemaios se rozhodl nechat se pro příště přenášet v nosítkách[3]. Když jsme se konečně doštrachali až ke knihovně, všiml si Ptolemaios dívky stojící asi v polovičce schodiště a očividně mající stejný problém jako my - obklopovala ji skupina lidí vzhlížejících k ní s úctou a i jistou bázní. To zaujalo mého pána, ale já měl oči jen pro stvoření stojící za ní. Stvoření? No ano, tahle žena byla asi stejně ženou, jako já byl mužem. To jest vůbec. A bohužel jsem měl tu smůlu ji už dříve potkat. Ta vychloubačná mrcha jménem Batšeba ve skutečnosti neovládala ani stín moci, o které se mluvilo[4].
"Bartimee, kdo je to?" zeptal se Ptolíšek upírající zrak k těm dvěma ženám.
"Ah, ta? Jmenuje se Batšeba, ifrítka. Říká se o ní, že je dost mocná, ale JÁ mohu ze svých nesčetných zku..."
"Já myslel tu dívku, Bartimaee, ne toho ducha," přerušil mě Ptolemaios neslušně. Kdo to jen mého přejemného pána naučil?[5] To ještě zvláštnější byl pohled, který jí věnoval a tón hlasu, kterým to řekl. Ačkoli zvláštní? Vlastně ani ne, však byl dospělý, bylo už na čase.
"Copak já vím, já se Šalamounem rozmlouval, já nejsem on," odvětil jsem s vědomím, jak hrozné je vědět, že něco nevím. "Co takhle jít se zeptat?" dodal jsem potměšile a sledoval, jak můj pán bezradně vrtí hlavou[6]. "No jestli budeš chtít, můžu zaskočit za tou příšerou a tobě nezbude, než se dát se slečnou do řeči," slitoval jsem se nad Ptolíškem.
"To... to.. by bylo o tebe hrozně hezké," věnoval mi Ptolemaios svůj vykulený a nevinný čokoládový kukuč.
"Batšéébóóó," začal jsem na ni zuřivě mávat, jako bych si myslel, že si mě už před tím nevšimla. Jinak řečeno jsem se choval jako hupák.
"Ale, ale, samotný slavný Bartimaeus." Kočka. Prostě kočka, jinak se to nedá říct. Mhouří oči, má velmi drsný jazýček a její hlas někdy zní jako předení nebo syčení[7].
"Batšebo, jak dlouho jsme se neviděli," přešel jsem k ní s rozpřaženou náručí a falešným úsměvem na dočasných rtech. "Bylo to osm set let?"
"Tuším, že devět set, Bárty. Na rozdíl od tebe mi paměť stále slouží."
"Batšebo, kdo je to?" ozval se za námi rozkošný hlas Ptolemaiova objektu zájmu. Ta slečna ač byla hezká z dálky, z blízka mi připadala jako přímo okouzlující osůbka a věřte mi, že za tu spoustu let, co jsem prožil na Zemi jsem si už stačil všimnout, co je obecně považováno za krásné[8].
"Bartimaeus." Dívčina tvář se po Batšebině strohé odpovědi rozsvítila poznáním.
"Bartimaeus? To je ten duch, na kterého pořád..."
"Pěje chválu?Ano, to budu zajisté já," přerušil jsem ji realisticky. Slečna se jen zasmála a opravila mě:
"Chtěla jsem říct na kterého pořád nadává."
"To od tebe není vůbec pěkné, Batšebo, po tom, co všechno jsme spolu zažili," otočil jsem se zase na ifrítku a můj stydlivý pán se konečně rozhoupal zeptat, s kým že to mluvím.
"Á, tak toto je můj úžasný pán Ptolemaios," uvedl jsem ho. "Rád bych vás představil, ale bohužel neznám vaše ctěné jméno, slečno..."
"Ptolemaios? Ten všemi vychvalovaný Ptolemaios pomáhající trpícím a tím si získávající všeobecnou podporu lidu[9]? Mé jméno je Sarranet a velice mě teší," vychrlila ze sebe jedním dechem a už si s ním třásla rukama. Ptolemaios jen valil oči a při jméně Sarranet sebou škubl.
"Potěšení na mé straně, slyšel jsem o vás očividně to samé, co vy o mně. Mohu se vás zeptat, co vlastně děláte, jestliže nesloužíte faraonovi[10]?" Konečně byl alespoň trochu ve své kůži. Tak je to správně, Ptolíku.
"Bádám."
"Nad čím?"
"Ah, to byste nepochopil, myslel byste si o mně, že jsem blázen," zastrčila si nervózně pramen vlasů za ucho.
"To zajisté ne. Jen mi to řekněte." Dívka ho přejela podezřívavým pohledem.
"Nu dobře. Zkoumám vztah lidí a duchů a jeho možnosti. A v neposlední řadě také duchy samotné, samozřejmě. Batšeba mi s tím pomáhá." Ptolemaios se rozzářil jako sluníčko[11].
"U Amona, to je skvělé, v životě by mě nenapadlo, že bych někdy mohl potkat někoho s tak podobnými zájmy a cíly[12]." Slečna Sarranet očividně opomněla, že chtěla jít původně domů a za stálého hovoru a vyměňování poznatků s Ptolíkem se vydala zpět do knihovny. To mě ale čeká veselá budoucnost s takovou kočkou, jako je Batšeba po boku. Ironie, miláčkové.
Batšeba
Poslední dobou to bylo to s mou paní čím dál horší. Ne, že by začala používat Svrašťující oheň a jiné metody hojně užívané ostatními mágy, ale ačkoli mě stále studovala, stále častěji jsem ji mohla přestihnout s přihlouplým úsměvem na tváři a když jsem jí něco vykládala, neposlouchala mě a byla očividně duchem nepřítomna. To byla Ptolemaiova vina. Kdybych věřila na kouzla, řekla bych, že ji očaroval[13]. Bohužel jsem ale jakožto bezvěrec musela konstatovat, že má paní se prostě zamilovala. Opětovně jsme navštěvovaly Ptolemaia, což bylo v Egyptě považováno za poněkud nepatřičné, takže jsem s ní chodila jakožto její chůva. Titine[14] se vracela do Ptolemaiova domu, aby s ním mohla porovnat své výsledky a zuřivě se pohádat o to, kdo z nich má pravdu. Přičemž ani jednomu nezmizel z tváře zářivý úsměv, který ovšem chyběl společnosti, která jejich vztah nepovažovala právě za adekvátní, ale podporovala myšlenku, že by se tito jejich dva velcí dobrodinci a záhadní mágové měli vzít.Jejich otevřený a rovnocenný[15] vztah je děsil.
"Titine, já vím, jak dobře se Ti s Ptolemaiem debatuje, ale lidé nejsou s to brát váš vztah jako přátelský. Uvědom si, že tohle je jiná doba, než ta, ze které pocházíš." Titine jen zamrkala.
"Oni si toho všimli?" zeptala se překvapeně. Jak jsem říkala. Hluchá. Slepá.
"Nebuď naivní, Titine, vždyť tě ani neberou jako jeho konkubínu. Ani nemůžou, když jsi tu tak vážená osoba. Ale to, co je nejvíc mate je, když chodíte s Ptolemaiem po městě a do knihovny bok po boku a povídáte si."
"Copak nemůžou být muž a žena pouze přátelé?" zafňukala.
"Ne. To vám nedovolí ta vaše touha po penězích nebo rozmnožovací pudy. A neříkej mi, že ho nemáš za něco víc, než za přítele[16]."
"Já nevím kdo je tady jediný duch, o kterém se mluví jako o rodiči smrtelníka," opáčila mi naštvaně.
"Vystihlas to. O kterém se mluví. Dobře sama víš, že jsem s Davidem Šalamouna ani mít nemohla. Jsem duch, ne ženská."
"Není kouře bez ohýnku. Minimálně to svědčí o tom, že k těm pomluvám někdo musel mít důvod, v kterémžto případě jste spolu museli mít alespoň jakýs takýs vztah, takže musíš nutně vědět, co je to důvěra, přátelství a láska," vyvodila Tittie složitě s pohledem upřeným kamsi skrz mě. Najednou se otočila a odběhla si zapsat nějakou myšlenku. Jo jó, to víš, že jo.
Naše debata zjevně skončila, slečna se rozhodla jí vyhnout.

[1] Tím zase myslím, že tenhle den to bylo již podruhé. Ptolemaios byl vždy nezdolný čtenář a především student.
[2] Tak za a) by to stejně nedělal on ale já a za b) v našich kompetencích uzdravování není, my máme vliv jen na řádnou hmotu, takže jakékoli nářky, že vám umírá příbuzný jsou vám s prominutím na houby.
[3] Při jeho extrémně křehkém zdraví to bylo jedině dobře. Abyste rozuměli, normálně si duch jedině přeje svému pánovi to nejhorší, ale ke mně se Ptolemaios choval skvěle a na Onen svět mě pouštěl, kdy jsem si přál.
[4] Však znáte to okřídlené rčení: "Huba plná keců a skutek utek." Možná je to jinak, ale na tom přeci nezáleží.
[5] Nedívejte se na mě! Nebujte mě! Moje esence!
[6] Tak to vážně nechápu. Určitě ho k ní vedou ty lidské rozmnožovací pudy, ale on jen zaraženě kouká. No vážně, je to pro člověka normální?
[7] A nesmím zapomenout nato, jak krásně umí sekat a kousat. Ještě teď cítím ty její drápy zabodnuté ve své esenci. Au.
[8] Jak jinak, vždyť jsem sloužil i Achnatonovi a jeho nádherné choti Nefertiti - ostatně ta slečna trochu připomínala ji za mlada.
[9] Samozřejmě za to vděčil nám. Respektive hlavně mně.
[10] Tady v Egyptě sloužili téměř všichni mágové faraonovi. Tedy sloužili - jak se to vezme. Většina mágů byli kněží, spíš ovládali vládce než-li on je.
[11] Nebo jako měsíček na hnoji, chcete-li.
[12] On se normálně takhle vážně nechová. Za to může ta holka, jak by jinak mohl můj Ptolemaios vypustit z úst takový žvást???
[13] Ono na ni jde věřit těžko, když vy sám jste předpokládaná magická bytost.
[14] Jak znělo její pravé jméno, které mi důvěřivě sdělila, aniž by vzala v potaz, že bych ji pak mohla kdykoliv sežrat.
[15] Ne, v Egyptě vážně nebyl obvyklý rovnocenný vztah ženy a muže, ačkoliv to bylo považováno za méně analogické než-li rovnocennost mága a ducha. O které se VŮBEC ani neuvažovalo.
[16] Někde jsem tohle slovní spojení slyšela, snad se do kontextu hodilo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama