...........................In nomine patris et fili et spiritus sancti. Amen........................

Růže z Houstonu aneb Už zase?

9. října 2007 v 16:54 | Pepcha |  Excest
Chtěla jsem dát tuhle jednorázovku Kit k narozeninám. Vážně chtěla. Ale ono bohužel není všechno tak jednoduché, jak se na první pohled zdá. Kupříkladu já nejsem schopná rychle psát. A obzvláště pak přepisovat.

Dálnice na Houston, 8:46 AM.
Na své létající motorce si to po dálnici šupajdil jistý nejmenovaný černovlasý muž. Nezúčastnění pozorovatel by si hned řekl pár věcí, jako třeba, proč ten chlap jede po dálnici stočtyřicítkou, když by to klidně mohl vzít vzduchem a rychleji, co je to za motorku, když ne Harley Davidson a počkat! vždyť přec kouzla neexistují. Tak abyste věděli, ano, byl to Harley Davidson, kouzla existují a ten chlap neletí, protože… prostě se mu nechce. Někdy je úžasným dobrodružstvím prohánět se mezi pomalými náklaďáky, předhánět drahé sporťáky a nechat si cuchat polodlouhé černé vlasy i jinde než na obloze. Zrovna se sám pro sebe oslnivě usmíval a myslel na své obdiv vzbuzující černé brýle a koženou bundu, když tu se vedle něj objevil krásný červený sporťáček s vlajícími blond vlasy uvnitř. No toto. Ukážeme panince, jak jezdí mistři, pomyslel si Sirius a šlápl na plyn. Elegantně se protáhl s motorkou mezi dvěma auty a s pocitem uspokojení se ohlédl. Okamžitě mu ale zmrzl úsměv na rtech. Ona blondýna s hezoučkým autíčkem očividně přidala a ve chvíli byla zase vedle něj. Chvíli se předjížděli, až to Sirius nevydržel a zakřičel na ni:
"Chceš snad závod, holčičko?"
"Bojíš se snad, chlapečku?"
"Jak si přeješ. Tak ze takových dvacet kilometrů je taková pěkňoučká pumpa."
"Beru. O co jedem?"
Sirius ji sjel pohledem a ušklíbl se:
"Uvidíme na místě."
"Ok!" Oba v tu samou chvíli sešlápli plyn a vyrazili za svým cílem, nedbaje na zděšené troubení ostatních vozů. Černovlasý muž to měl oproti blondýnce o dost snazší, motorka se na rozdíl od sporťáku může protáhnout mezi dvěma vozy. Řidička byla ovšem… no… minimálně vynalézavá, takže ji měl brzy v patách, dokonce ho po chvíli předjela a - počkat! Vždyť támhle je už pumpa! Black okamžitě přidal plyn a snažil se dohnat slečnu s blond vlasy. Pozdě. Dojel do cíle dva metry po ní. Ona blondýnka se otočila, položila ruku na opěradlo a její plné rty ne nepodobné dvou plátkům rudé růže se roztáhly ve vítězný úsměv.
"Vidíš, co umí holčičky," usmála se ještě víc, když spatřila Siriusův výraz. Ten pozoroval, jak otevřela dveře svého auta, ze kterého se vnořila nejdřív jedna noha a pak i druhá a její podpatky, patřící k vysokým hnědým kozačkám, hlasitě zacvakaly o špinavý asfalt. Pomalu se vyšvihla nahoru a tím plynulým pohybem nevinně poukázala na všechny své přednosti: hubené a dlouhé nohy, spíše odkryté, než zakryté krátkými džínovými kraťasy, štíhlý pas těsně obtažený krátký tričkem s nepřehlédnutelným výstřihem, který neměla džínová vestička šanci zahalit. Sirius ji sjel vše říkajícím pohledem a zakotvil jím… jak jinak než u jejích nádherných čokoládových očí!
"No, musím říct, že nejezdíš špatně, slečno…" dívka lehce znervózněla.
"Ehm… Roxanne. Roxanne Gunterová," dodala jistěji. Sirius se rychle rozmýšlel, na tuhle holku asi jméno Ashere nezapůsobí.
"Tak Němka, jo?" získával čas Black.
"Jenom jsem se tam narodila, mám i americké a francouzské občanství," vysvětlovala ochotně, přičemž se její bývalý protivník stihl rozhodnout, kterou z četných falešných identit použít.
"Já jsem Net. Celým jménem Horenet Gravers, matinka byla blázen do…"
"Egypt!" přerušila ho nadšeně Roxanne a rozzářila se jako sluníčko.
"Ty se o něj zajímáš?" přeptal se trochu hloupě nynější Horenet.
"Samozřejmě, že zajímám! A mimochodem, Egypt je lepší než nějaký pitomý Řecko!" dodala lehce analogicky a zatvářila se velice vážně. Black si jen vzpomněl, kolikrát tohle slyšel od manželky, ale v opačném pořadí. Zajímavé.
"Tak to možná víš, že Horenet znamená Ten, kterého-"
"Ten, kterého živil Hor, jak bych mohla nevědět?" Sirius byl rád, že ho manželka donutila k této identitě se slovy, že prý se o Egypt zajímá spousta lidí, což ona nechápe, protože Řecko je prostě lepší a později mu dokonce vnutila k přečtení 'Bouři na Nilu' od nějakého zaručeně už dávno zemřelého dědka.
"Ty jsi teda očividně hodně velkej fanda." Chvilku zavládlo ticho, jako by ani jeden nevěděl, co říct, než se Sirius zase vzpamatoval.
"A jak to bude s tou sázkou, zdá se, že jsi jasně vyhrála."
"Přijdeš mi docela sympatický," potutelně se usmála. "Myslím, že sázky se dají splácet i příjemným způsobem, ne? Co bys řekl na hezkou a… eh… luxusnější restauraci? Platíš ty, samozřejmě." Siriusovi tahle nabídka velice hrála do karet, ačkoliv se mu zrovna nechtělo společensky konverzovat.
"Samozřejmě, Roxanne, jsi momentálně v Houstonu, že?" zeptal se pro jistotu, protože tato dálnice vedla k Houstonu. Nacházeli se nedaleko města.
"Ano, ano, Horenete, kde jinde bych -"
"Skvěle, navrhuji restauraci Le Poison et La Déserte."
"Vyhovuje, v půl osmé jsem tam, přijedu taxíkem," mrkla na něj a on pochopil, že se po něm bude chtít víc než jen večeře.
"Úžasné, Roxanne, objednám stůl na své jméno."
"Platí." Zářivě se na ni usmál.
"Tak nashle večer, slečinko."
"Á bien tot!" Každý nasedl na (či do) svého vozu a rozjeli se společným směrem - Houston. Roxanne se honila hlavou jediná otázka: Píše čárky nebo ne? Kdyby ano, všechno ostatní vyhovuje. A možné, i kdyby je nepsal, vždyť se jmenuje podle EGYPTA! Mezitím Horenet pěl v duchu chválu na její postavu, hlas, auto (skoro jako z Totally Spies) a vůbec.
,,,,,,,,,,,,,
Houston, 7:28 pm., Estrade Avenue
Byla již tma, ale město ještě ožilo spoustou lamp, blikajících nápisů a reklam. Po Estrade Avenue projela černá limuzína, na které mohli všímaví lidé postřehnout malý a elegantní nápis TAXI - očividně však jen pro nejvyšší vrstvu. Limuzína zabočila do Champollion Street a zastavila se před draze vyhlížející restaurací. Otevřely se přední dveře, z nichž vystoupil šofér, aby pomohl své zákaznici, která přijala nabízenou ruku a postavila se na nohy obuté v červených lodičkách.
"Děkuji, Carle," podala mu bankovku. "A drobné si nechte." Sevřela kabelku a vydala se směrem Le Poison et La Déserte . Uvnitř okamžitě zamířila k jakémusi mladému a perspektivnímu zaměstnanci, aby se vyptala na stůl pana Graverse. Kdy k němu došla, bylo přesně půl. Pozdravili se dobře známými frázemi a chvíli konverzovali, pak si objednali nějaké to jídlo a k němu červené víno z Burgundska. Přišla řeč na květiny na stole.
"Fuj kytky, nemám ráda kytky!" zachmuřila se hned Roxanne.
"Já měl ten pocit, že když jsme se potkali, ležela vedle tebe kytice žlutých růží…"
"No jo, kvůli obchodu musí dělat člověk různé věci," povzdechla si.
"Á, to znám. Ovšem to znamená, že si tě nebudu moct udobřovat květinami, Roxanne. A čím tedy? Co máš - krom Egypta - ráda?"
"Čárky!" vykřikla Roxanne nadšeně.
"Bože, ty by sis rozuměla s mojí že-" rozpačitě se zarazil, to se mu ještě nestalo, aby se tak hloupě podřekl. Roxanne se uvolněně rozesmála. Když on se podřekl, ona také může říct pravdu.. tedy část.
"To je v pohodě, já jsem taky vdaná. Manžílek je úžasný, ale tráví se mnou málo času. Je to hrozný workholik," znovu se rozesmála. Sirius si s úlevou oddechl. Dál se jim už naštěstí nevedlo, se omylem prozrazovat a mohli tak vést vcelku smysluplnou konverzaci o ničem. Po zákusku a posezení nad sklenkou vína začínal mít "Horenet" pocit, že by nebylo od věci se přesunout do poněkud příjemnějších prostor, jakými se mu v tu chvíli zdálo cokoli s postelí.
"Nezaplatíme?" ozvala se Roxanne, jako by mu četla myšlenky. Souhlasně přikývl, zavolal na číšnici a požádal ji, zda-li by mohli zaplatit. Po finanční transakci galantně podržel Roxanne dveře a vyšel za ní ven. Jakýsi zaměstnanec jim již předjel Siriusovu motorku, na kterou Roxanne nasedla za Horeneta, pevně se ho chytila kolem pasu a užívala si pohledy všech pánů směřujících k jejím vykasaným šatům. No promiňte, ale co má člověk dělat, když má dlouhé šaty a chce si obkročmo sednout na motorku?
"Víš jistě, že jedeme správně?" zakřičela "Roxanne" na Siriuse.
"Samozřejmě! Já mám totiž úžasný orientační smysl," potvrdil Sirius hrdě.
"Jo a taky přehnaně velké ego."
"Náhodou…" bránil se on chabě a přitom prudce zabočil. O pár desítek metrů dál zastavil a pomohl dámě ze sedla. Došli až ke vchodu, kde se Roxanne chvíli hrabala v kabelce, dokud nenašla klíče, zatímco Sirius jen slušně postával vedle. Roxie odemkla a otevřela dveře.
"Tak já…", vyhrkl Sirius.
"Co ty? Pojď dovnitř, ne?" Výtahem spolu vyjeli nahoru k Roxanninu (pronajatému?) bytu, přičemž se nevyhnuli několika letmým a "neúmyslným" dotekům a po šatně vstoupili do moderně a chladně zařízené kuchyně.
"Tak… co mi nabídneš?" optal se drze Siri.
"Jestli se potřebuješ posilnit, tak kafe a jestli se potřebuješ povzbuzovat řečmi, dám si s tebou taky."
"Co ti bude nejpříjemnější, krásná dámo." Odvětil dvojsmyslně
"Mně? Rozhodně postel, kuchyňská linka je tvrdá, okouzlující mladíku," přiblížila se k němu s ironickým a provokativním úšklebkem.
"Mně bolest nevadí!"
"I ty můj masochisto!"
,,,,,,,,,,
Houston, 7:58, byt v Egypt Avenue
Za normálních okolností by zde autor taktně napsal, že se ráno Ona vzbudila na Jeho hrudi, popřípadě se vzbudila a nemohla Ho najít, než zjistila, že Jí dělá snídani. Ovšem já nejsem normální autor a mé postavy takové nejsou už vůbec a tak mohu říct - v zájmu zachování taktu - asi jen to, že Ona se na Jeho hrudi neprobudila. Ona se neprobudila vůbec. A to proto, že ani jeden z nich vůbec nespal.
"Nete, říkal ti už někdo, že jsi neuvěřitelně náročný? Ty snad ke svému mládí bereš ještě viagru!" prohlásila unaveně, ale potěšeně rozcuchaná Roxanne.
"Co prosím? To ty jsi k neutahání!" ozval se stejně vypadající Sirius.
,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,
Marseille, 2:08 am., hotel Sourrit
A tak se ti dva seznámili a poznali, aniž by tušili pravdu o své spřízněnosti. Stýkali se ve všech možných městech světa, protože byli oba dost bohatí, aby si to mohli dovolit. Ale jednou se to provalit muselo. Zrovna měli jednu z nečetných chvil, kdy si pouze povídali. Roxanne Horenetovi vyprávěla o svém manžílkovi a o zklamání, které s ním kdysi zažila.
"…no a představ si, že on tam nenapsal čárku! Chápeš to? On mně napíše dopis a zapomene tam čárku! A utěšoval mě takovýma hloupýma větama jako: Ale já tě vážně miluju, Kittie!"
"To muselo být vážně hrozný," přikyvoval Sirius. "Hm… co… počkat!" rozsvítily se mu najednou oči. "On ti řekl Kittie? Kittie, tak říká své kamarádce a spolupodnikatelce má žena!" Sirius se chvíli tvářil hodně zděšeně.
"Já… počkej… jak se ta tvá žena vůbec jmenuje?" zeptala se lehce roztřeseným hlasem Roxanne.
"Josephine."
"Muriel Black?"
Sirius zděšeně přikývl.
"Cože? Ty ses mi představil pod falešným jménem?" vykřikla najednou "Roxanne". "Jak jsi mohl, Siriusi Blacku?!"
"Co já! Vždyť ty taky nejsi žádná Roxanne Gunterová! A, že mi to nedošlo dřív, když máš ráda čárky a Egypt, Kitiki Moerlyn G. Comma," mračil se výše zmíněný.
"No to seš asi blbej!"
"Co prosím? A kdo tu už nejméně stokrát musel slyšet o krásném Siriusovi, eh?"
"Sebevědomí ti teda rozhodně nechybí, ty jeden… hetéráku!" vyprskla rozzuřeně Kit.
"Vždyť je to zaměstnání jako každý jiný!"
"To možná, ale jediný, kde chytíš syfilis."
"Ty jedna malá - Ne takhle ne. Co na tom záleží, že jsi má praneteř - no Ježiši," vykulil zděšeně oči.
"U Pjopeje! Ty jsi můj prastrejda!" sjela ho Kit pohledem a s úšklebkem dodala: "Rozhodně na něj nevypadáš… a rozhodně máš větší výdrž."
"O.K., nechme toho. Zkusme si říct, co budeme dělat," pokusil se uklidnit sám sebe i ji.
"Co budeme dělat?! Pjopeji, co bychom dělali! Prostě to nebudeme řešit! Koho - obzvlášť v naší rodině - zajímá, jestli spolu jsme nebo ne?!" vyskočila Kit z postele a začala přecházet po místnosti.
"Dobře, lásko, nebudeme to řešit. A co tvůj manžílek? A manželka?"
"Co jsem říkala, Syfíčku? Neřešit!" usmála se Kit, předklonila se ke svému milenci a líbla ho na čelo.
"Jak chceš, jak chceš," přikývl stále ještě trochu ustaraně Sirius, ovšem její polibky mu spolehlivě smyly všechny starosti z tváře.
"Víš proč mám tak ráda hádky?" zeptala se po chvíli… delší chvíli Kittie. "Protože usmiřování je potom TAK sladký!"
,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,
Londýn, 6:12 pm., budova slavné společnosti Glosy a.s., nejvyšší patro, kancelář ředitelek
Jistá zrzka seděla v kanceláři na stole a povídala si se svou kamarádkou a kolegyní. Právě se smála vyprávění blondýnky o jednom jejím milenci.
"…člověk by neřekl, že musí používat tak často "galantní diplomacii", ještěže pracuji tady, tady být slušná nemusím. Jsem za to víc než ráda. A ke všemu to tu prosperuje."
"To díky té mojí úžasné reklamní kampani, Kittie" ušklíbla se zrzka.
"Vážně, Pepinko? Nemyslím. A musíš uznat, že glosuju líp než ty!" podrážděně zavrčela Kit.
"Líp než já glosuje už jen Pjopej!"
"Ani bych neřekla, drahá Muriel," dala ruce v kříž Kittie. "Glosuješ asi stejně dobře, jako si umíš doma udržet manžela."
"Co tím chceš říct?!" přimhouřila oči její protivnice. "Radši se starej o ty svoje! Co myslíš, od koho mám tenhle prstýnek?" strčila jí svou ruku pod nos, aby si Kit mohla dobře prohlédnout její sbírku drahých prstenů.
"Který máš na mysli? Ono je jich tu víc, jestli sis nevšimla," mhouřila oči "Roxanne".
"To víš, jsem žádaná. Ale pro tvou informaci jsem měla na mysli ten na malíčku," sladce se usmála Muriel.
"Hmmm…" nahodila Kit bádavý výraz. "Připomíná mi to jeden kámen, který je sloučeninou zlata, H Cl, rádia a po rozžhavení zchlazen v roztoku H Po4 a - můjtypjopej!" vykulila blondýnka oči. Očividně si vzpomněla na poslední část a zároveň na to, kdo jako jediný umí tohle vyrobit.
"Ty hajzle…" zasyčela hrozivě.
"Ano, Kitičko?" usmála se přesladce Muriel.
"Tohle ti nevěřím! Merlin by s tebou nikdy nic neměl," ujišťovala sama sebe Kittie.
"Jak chceš," usmívala se dál Pepcha a pozorovala, jak se té mladší mění výraz ve tváři. Výsledek vypadal dost strašidelně. Rada pro vás: nikdy nevyvádějte z míry jinak klidné lidi, nepřekračujte hranici. Jsou potom velice nepříjemní. A nepříjemně rádi říkají nepříjemnou pravdu. Však to znáte s tím pohárem…
"Spíš, jak chceš ty, Josephine. Já ti nikdy takovéhle věci neříkala. Je to pod mou úroveň. I kdybych ti měla lhát, tyhle věci se prostě neříkají! Mohla jsi mě zkusit trumfnout něčím méně podřadným, než jsou muži!" Kit přecházela po místnosti stejně, jako při té hádce se Siriusem. Stejně jako při každé hádce. Muriel pomalu, ale jistě bledla.
"Počkej, co tím chceš říct?!"
"Co tím chci říct?!… co tím chci říct…" rozhodila rukama Kit a přitom se jí podařilo shodit nějaká lejstra ze stolu. Ačkoliv měly v kanceláři několik počítačů a spoustu skříní, stejně se jim všechno hromadilo na stolech. Papíry se rozletěly po zemi a k Murieliným nohám doplachtil bílý list s rudě psanými slovy. Zvedla ho a už při prvním pohledu vykřikla.
"Ne, ne, ne… to ne," šeptala stále dokola. Kit vzhlédla k onomu dopisu a okamžitě si v duchu zanadávala. Vždyť se nakonec rozhodla jí to neříct. Koneckonců, byla to její kamarádka a kolegyně. To by bylo i pro zkušenou hetéru trochu moc.
"Můj manžel, můj manžel…" klepala se Muriel. "TEN HAJZL!" zaječela najednou.
"Pepinko… neber si to tak…" uklidňovala ji její "kamarádka".
"Já.. já jsem… jsem úplně klidná," řekla již jistěji uklidňovaná. "Jen… Víš, jak strašně jsi mě zklamala? Já vím, že se s manželem vzájemně často podvádíme, ale tohle… tohle je trochu moc. Jsem schopná ustát hodně, ale tohle. Vždyť je to tvůj prastrýc, Kitiki!" tvářila se najednou káravě.
"Ale Muriel, já za to nemůžu, my jsme se poznali, aniž bychom věděli, že jsme příbuzní," tvrdila trochu (opravdu jen trochu) provinile Kit.
"No dobře, ale stejně…"
"Kdybych věděla od začátku, že je to tvůj manžel, nezačínala bych si s ním!" přesvědčovala ji Kit.
"Promiň, ale na to tě znám až moc dobře," vrátila jí cynismus Muriel.
"Pjopeji, ty se vážně blbě přesvědčuješ," povzdechla si Kitiki.
"Co bys čekala, když jsem vdaná za takového…"
"Syfíčka!"
"Syfíčka?" rozesmála se Pepcha. "To je dobrý! A omlouvám se za toho Merlina, stejně jsem ho kvůli tobě odmítla… teda jeho nabídku k sňatku."
Kitiki obrátila oči v sloup:
"To ostatní už asi ne, co?"
"Však mě znáš." Chvíli se na sebe dívaly a nakonec se rozesmály.
"Já nevím, jak ty, ale dnes už bylo práce dost. Hlavně Marcusů. Nepůjdeme na skleničku?" zeptala se se smíchem Kitička.
"Ráda, nemám na dnešek žádného zákazníka," souhlasila Muriel a obě pak spolu vyšly vstříc zapadajícímu slunci a prosklenému výtahu k jejich příští větší slávě…
"Ale necháš ho brzo, že jo? Na děti by to nemělo dobrý vliv," ozvalo se zpoza skla řítícího se dolů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Scrash Scrash | E-mail | 16. října 2007 v 14:52 | Reagovat

Nabízím super šanci na práci, u které využijete PC. 20000,- za měsíc není nedosažitelný výdělek. Kdo má solidní zájem, tak ať mi napíše na e-mail: rikiriki@seznam.cz a blíže objasním situaci.

2 Tess Tess | Web | 23. října 2007 v 22:48 | Reagovat

Skvělý. Super nápad, úplně mě to rozesmálo. Bezvadně jsi to napsala.

3 Lara Lara | 1. listopadu 2007 v 8:49 | Reagovat

Pepcho ,glos by ti nevadil?Plsky..

4 Pepcha Pepcha | Web | 1. listopadu 2007 v 9:54 | Reagovat

Klidně! Glosátoři všech zemí... spojte se! A kdybys byla tak hodná a poslala mi svůj glos na mail: Elektra.M@seznam.cz, abych to mohla hodit k nám na glosy, prosím.

Děkuji mnohokrát.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama